Dobrodružná expedice DofE
Brzy ráno v 7:45 jsme se sešli na nymburském nádraží a vyrazili jsme směr Jičín. Cesta nám ubíhala velmi rychle, možná proto, že jsme celou cestu spali, nebo možná proto, že nám náš nejnovější člen přinesl plnou mísu čerstvých třešní. Tak jako tak jsme za hodinu a půl dorazili do naší začáteční stanice- Jičín.
Cesta z Jičína byla krátká a my se za malou chvíli ocitli v naší první mezistanici – Holín. Tam se také nacházela naše první keška. Tu jsme našli bez nejmenších problémů a po malém občerstvení jsme se vydali opět na cestu. Keška byla skryta nedaleko místního hřbitova. Tehdy padla legendární věta našeho vůdce: „nebojte, je to takový 3 až 4 km“. Tato věta padala následujících 20 km poměrně často.
Další zastávku jsme udělali až v Troskovicích, vzdálených 3 až 4km od Holína. Tam byl náš další cíl. Keška číslo 2. Tu jsme našli až po malém pátrání. Překvapivě byla opět u místní ho hřbitova
Během cesty do Újezdu přišlo první přezkoumání trasy. To však proběhlo vesměs úspěšně a my tak pokračovali rovnou do Újezdu za keškou číslo 3 a obědem. Hledání nám opět nečinilo žádný problém a my si tak mohli dát náš studený oběd. Poprvé jsme se tu také setkali s naším panem profesorem. Vše nám krásně vycházelo a tak jsme si mohli dovolit chvilku odpočinku.
Po pronesení věty, že všeho moc škodí, jsme se opět vydali na cestu. Tentokrát směr rybník Krčák a tím pádem směr keška číslo 4. Tady jsme bohužel narazili na tvrdý odpor a kešku se nám nepodařilo najít. S těžkým srdcem jsme se tedy vydali směrem do naší cílové stanice- Kemp Sedmihorky.
Cestou jsme měli najít kešku číslo 5, ale ta bohužel byla nad naše síly a proto jsme ji nenašli. Zklamaní jsme museli pokračovat dál až do kempu.
V kempu už na nás čekal náš pan profesor. Postavili jsme tedy v rychlosti stany a začali připravovat naší teplou večeři. Měli jsme buřty. Jejich příprava samotná nebyla tak náročná, ale fakt, že škola v přírodě, co měla stany vedle nás nám sebrala všechno dřevo, byl zdrcující. Naštěstí jsme ukořistili pár větviček a mohli jsme opékat.
Spát jsme šli poměrně brzy. Asi v deset hodin večer. A čekalo na nás pár krásných hodin spánku.
Druhý den jsme měli naplánovanou teplou snídani. Udělali jsme si ovesnou kaši s vločkami a skořicovým cukrem. Problém byl v tom, že ač jsme měli dostatek ešusů, tak jsme pro šest lidí měli pouze 3 lžičky. Snídaně tedy byla velice zajímavá a pro ostatní jistě velice zábavná.
Po uklizení tábořiště jsme se vydali na naší další trasu. Tentokrát směr hrad Trosky. Na hrad to bylo jen 3 až 4 km. Nebylo třeba se bát. Fakt že to nakonec bylo 9 km nikoho moc nepřekvapoval. Na troskách jsme našli naší poslední a velmi vytouženou kešku číslo 9 a mohli jsme si dát oběd. Pojem oběd znamená pouze pár sušenek, starou housku a neuvařené vločky. I tak jsme si oběd užili a vyrazili na závěrečnou cestu do Libuně.
Cesta do Libuně neprobíhala nijak dramaticky a dorazili jsme tam s lehkým předstihem. Cestování po Libuni už ale lehké dobrodružství bylo. První problém nastal, když jsme hledali nádraží. Libuň byla totiž větší, než jsme očekávali, a tak nám dalo hledání nádraží docela zabrat. Každopádně, jsme nádraží našli. Jestli úspěšně, to se říct nedá. Po chvíli odpočinku jsme zavolali našemu panu profesorovi a nahlásili úspěšný nález nádraží. Teď ale přišel ten správný zvrat. Byli jsme na špatném nádraží. Sice v dobré vesnici, ale na špatné zastávce.
Celí unavení jsme vyběhli hledat to pravé nádraží. Proběhli jsme celou vesnici a až za vesnicí bylo vytoužené nádraží.
Šťastni jsme tedy nastoupili do vlaku a nechali jsme se odvézt domu.
Celá expedice se odehrála bez problémů a bez závažných zranění- tedy až na jeden pochroumaný kotník. Každopádně expedici dokončili všichni.
Veronika Martínková
