Projektový den v kvintách: soud s Caesarovými vrahy
Namísto bezcílného posedávání ve třídách, usínání, sledování nesmírně optimistických a prázdninových filmů (s tematikou Norimberských procesů či domácího násilí) a dalších nesmírně užitečných činností, se debatní klub rozhodl, že v zájmu náboru nových sil (co se počtu týče, jsme na tom v současné době skutečně dost bídně, ale možná se to co nevidět změní) uspořádá něco mezi ukázkovou debatou a debatním soustředěním v obou kvintách.
Snad se tyto ročníky zdají být nejvhodnějšími objekty, spíš by se ale dalo říct, že si to vymohli někteří současní debatéři, které už nebavilo věnovat se výše zmiňovaným činnostem, jež zaplňují poslední školní dny. Vzhledem k tomu, že jsem se obávala, aby mí spolužáci, jimž se při slově „debatování“ nakvašeně nakrčí nos, do školy vůbec dorazili, považovala jsem za vhodné jim slíbit, že se nebudou muset ničeho aktivně účastnit. Abych byla upřímná, na programu debatní propagace jsme se domluvili až den předem, takže se dá alespoň říct, že jsem záměrně nelhala. Když už je tedy řeč o mystifikaci, bylo by vhodné podotknout, že výsledné činnosti se jen trochu podobaly běžnému debatování, ale vzhledem k tomu, že opravdu stojíme o nové členy, se o tom raději příliš šířit nebudu. Pointou je, že téměř po celý den vůbec neprobíhala debata, nýbrž soud. Rozhodli jsme se totiž pojmout středu zábavně a vzkřísili jsme příběh o zavraždění Caesara jeho dávným přítelem a adoptivním synem, Marcem Iuniem Brutem. Třídy pak byly rozděleny na několik částí a ve čtyřech místnostech paralelně probíhal soud. Otázka zněla – je Brutus vinen, či nikoli? Máme právo na to udělit mu trest smrti, nebo se tím stáváme stejnými vrahy? Byl Caesar skutečně tak osvícený, anebo nás jeho smrt nakonec zachránila od stále narůstající diktatury? Rozhodla jsem se, že se své role zhostím co nejlépe, a tak zatímco se ostatní tři Brutové pohybovali po škole ve zcela normálním oblečením, já jsem si kolem sebe omotala bílé prostěradlo, přišpendlené (jak se ukázalo nepříliš spolehlivými) svorkami ze sešívačky, představující dobovou tógu. Pravděpodobně by si mě tak jako tak nikdo nespletl s Brutem (už proto, že jsem žena), ale alespoň pro mě získal soud dramatičtější nádech a pokusila jsem se vcítit do role zrazeného vlastence, dohnaného k zoufalým činům, ač jsem zhruba dvě hodiny před svou řečí věděla akorát to, že Brutus byl Říman a asi zabil Caesara. Největší překvapení ale čekalo nás (a když říkám my, mám na mysli Debatní klub gymnázia Nymburk, přidejte se k nám!), při pohledu na ostatní studenty, jelikož se většina z nich probudila z několikadenního spánku a začala o problémech diskutovat živěji a zapáleněji než okolní „zkušení“ debatéři. Možná šlo jenom o atraktivní téma, ale co když se v lavicích tajně skrývají budoucí vynikající řečníci? Hlavní je, že se nakonec (téměř) nikdo nenudil a zdá se, že i pohled na samotné debatování se ze stran některých zcela změnil. Abych uvedla příklad, mí vlastní, do té doby debatou zcela nedotčení protivníci bojovali tak zuřivě, že byl nebohý Brutus i se svým prostěradlem odsouzen k popravě. Takže co říct závěrem? Ať už se noví debatéři objeví či nikoli, rozhodně to nebyl promarněný den.
