Z kolony do muzea: Jak jsme (nakonec) dorazili do Schindlerovy továrny

Dne 17. 10. 2025 jsme se jako Klub moderní historie Gymnázia Nymburk spolu s dalšími zájemci o moderní dějiny a učitelkami Prokešovou a Hantonovou vydali na exkurzi do Brněnce, kde se nachází Muzeum přeživších - Schindlerova továrna.
Pro náš klub to byla cesta symbolická i osobní, poněvadž jsme se na založení muzea zčásti podíleli a nyní jsme měli možnost vidět, jak se místo, na něž jsme dříve dávali návrhy, skutečně probudilo k životu.

Cesta do Brněnce se ukázala být menším dobrodružstvím sama o sobě. Před Litomyšlí se náš autobus proměnil ze stavu hybného na stav statický (strávili jsme přes hodinu v koloně kvůli nehodě). Obavy z toho, zda na místo vůbec dojedeme, se šířily autobusem rychleji než signál z navigace, který nás o před námi nacházející se koloně jaksi zapomněl informovat.

Po příjezdu nás čekal výklad o historii místa. Průvodkyně, musím podotknout, velmi sympatická dáma, nás nejprve seznámila s příběhem Schindlerovy továrny, zatímco venku pršelo tak vytrvale, že jsme začali zvažovat, zda je nám milejší déšť venku, nebo chlad uvnitř muzea. Nakonec jsme si zvolili vyslechnout výklad venku a dozvěděli jsme se tak spoustu zajímavých informací:

Historické okénko

Přesouváme se do roku 1939, kdy ambiciózní obchodník Oskar Schindler přichází do okupovaného Polska. Zpočátku ho nežene soucit, ale zisk. Přebírá továrnu na smaltované nádobí v Krakově a využívá levnou pracovní sílu z místního ghetta. Brzy se však jeho pohled mění. Na vlastní oči vidí krutost nacistického režimu a místo zisků začíná investovat své peníze do záchrany lidí.

Když se situace v Krakově zhoršuje, Schindler s pomocí své manželky Emilie Schindlerové vytváří Schindlerův seznam – jména více než tisíce židovských mužů, žen a dětí, které se mu podaří převést do továrny v Brněnci u Svitav. Továrna, která měla formálně sloužit jako pracovní tábor vyrábějící zbraně, ve skutečnosti produkovala jen velmi málo. Jejím hlavním cílem bylo uchránit Židy před deportací a smrtí.

Ačkoli jsou zásluhy Oskara Schindlera nepopiratelné, často se zapomíná na jeho ženu Emilii Schindlerovou, která po celou dobu války zajišťovala jídlo, léky a péči o dělníky. Riskovala stejně jako on, ale zůstala dlouho ve stínu jeho jména. Dnes už víme, že bez ní by Schindlerův seznam nikdy nemusel vzniknout, a i jí patří uznání za záchranu lidských životů.

Po úvodním výkladu jsme se přesunuli dovnitř na projekci dokumentárního filmu, která patřila k nejpůsobivějším částem celé exkurze. Film byl kombinací autentických výpovědí přeživších, ukázek z filmu Schindlerův seznam a záběrů z novodobého budování muzea v Brněnci. Osobně, a za několik dalších členů Klubu moderní historie, můžu říct, že šlo o jeden z nejlepších dokumentárních filmů, které jsme měli možnost vidět.

Po projekci jsme si s vděčností dali teplý čaj, který po chladném dopoledni přišel opravdu vhod.
Poté jsme se přesunuli na samotnou výstavu, kterou jsme si procházeli samostatně. Dnešní muzeum v Brněnci připomíná nejen samotného Schindlera, ale také jeho manželku Emilii a životy lidí, kteří zde pracovali a přežili. Expozice kombinuje dobové artefakty, filmové záznamy i moderní multimediální instalace, které propojují minulost s přítomností. Nezapomíná ani na historii rodiny  původních majitelů továrny, Löw-Beerových a pozoruhodný návrat jejich potomka, Daniela Löw-Beera, který stojí právě za zrodem nového muzea.

Faktem, který si, věřím, většina z nás z exkurze odnesla, je to, že pro člověka, který se nachází v tom nejhorším, se i špatné může zdát být dobrým. Že ačkoli se máme dobře, nesmíme za to přestat bojovat, nesmíme si toho přestat vážit a musíme se chovat tak, abychom se měli lépe. Podat pomocnou ruku, když je třeba, a vystoupit proti jakémukoliv projevu diskriminace či porušování práv.

Protože, jak by bylo napsáno na prstenu pro Oskara Schindler: „Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět“.

 Karolína Škaroupková

A zde ještě pár postřehů od účastníků:

Viděla jsem film Schindlerův seznam a znala jsem něco málo z vyprávění, ale až dnes jsem si uvědomila, že celý příběh je mnohem složitější a že film zachycuje pouze část skutečnosti – některé věci ukazuje jinak a jiné úplně opomíjí. Dodnes jsem netušila, jak důležitou roli v příběhu sehrála manželka Oscara Schindlera, Emilie Schindlerová. Dozvěděla jsem se, že právě ona byla tou, která se o vězně denně starala, zajišťovala jim jídlo, léky, oblečení, ošetřovala nemocné a že bez ní by se řada z nich konce války vůbec nedožila. Uvědomila jsem si, že ve filmu není její zásluha tak ukázaná, což je škoda. O to víc jsem ocenila, že ve výstavě byla několikrát představena a mohla jsem si o ní tak přečíst víc. Zaujala mě samotná atmosféra místa – na první pohled působí prázdně a zapomenutě, ale když si člověk uvědomí, co se tam odehrálo, a že stojí tam, kde kdysi stál Oskar Schindler, v prostoru, kde lidé za války znovu našli naději a pocit bezpečí, působí to nesmírně silně. Je to zvláštní pocit – a asi i dost podobný tomu, co jsem měla v Letech u Písku. Ta místa zkrátka mluví sama za sebe. (Veronika P.)

Zajímalo mě, jak se stav továrny změnil od mé poslední návštěvy před rokem a půl. Zaujaly mě příběhy umělkyň z výstavy "Starting at zero".(Ester K.)

Jela jsem s očekáváním, že se dozvím víc o osudu lidí, kteří tam pracovali, a o tom, jak se příběh Oskara Schindlera promítl do tohoto místa. Věděla jsem docela dost, protože jsem viděla film Schindlerův seznam, takže jsem znala základní příběh o tom, jak Schindler zachránil stovky Židů. Také jsem věděla, že v Brněnci byla jeho továrna, kde ti lidé pracovali. Moje očekávání se naplnilo. Dozvěděla jsem se nové informace, které doplnily to, co jsem znala z filmu. Zaujaly mě výpovědi svědků a osobní příběhy lidí, kteří továrnou prošli. Uvítala bych třeba i krátkou procházku po okolí, abych si lépe představila, jak to tam tehdy vypadalo. (Ema B.)

Moje očekávání bylo smíšené, věděl jsem, že šlo o pracovni tábor,  továrnu, kde byl tábor, který vlastnil Oskar Schindler. Bylo tam zachráněno cca 1200 životů. Čekal jsem to horši/méně zajímavé, ale bylo to nad očekávání. Na první pohled vizuelně zajímavá expozice muzea. (Mikuláš B.)

Chtěla jsem dozvědět více o manželích Schindlerových, hlavně o Emílii, protože převaha informací, které jsem o tomto tématu slyšela, se týkala Oskara Schindlera. Zaujaly mě příběhy přeživších a vidět v dokumentu, jak se oni či potomci vrátili na místo, díky kterému přežili II. sv. válku a jak se jim vracely vzpomínky na traumatické období jejich životů. Fotky budov, jak vypadaly v době II. sv války/ po II. sv. válce v kontrastu s tím, jak vypadají teď. (Karolína R.)

Upřímně ani moc nedokážu odpovědět, moc jsem o místě nevěděla, ani jsem se nestihla podívat na film, takže jsem nevěděla, co od toho čekat. Asi nejzajímavější pro mě ale je Emilie Schindlerová, jak vlastně pomáhala starat se o všechny. I přes to, že jsem moc nevěděla do čeho jedu, se mi tam moc líbilo. Docela mi to designem a moderním provedením připomnělo Lety. Muzeum zevnitř vypadá moc hezky a i pohled na ty staré polorozpadlé budovy je svým způsobem hezký. Možná jen maličkost, ale u té vitríny s uměleckými výrobky mi občas chyběly popisky. (Anna H.)

Jelikož jsem byla součástí úplně prvni návštěvy, tak jsem jela s očekáváním, ze tam uvidíme nejake z nápadů, které jsme my konkretne navrhly. Myslela jsem, že už je muzeum v bývalé továrně hotové, ale ukázalo se, že se na něm stále pracuje. Takže se moc těšim na finální vzhled. Zaujalo me jak vzali ten koncept te továrny. Konkrétně se mi líbilo jak zachovali ty části s troskami pomocí skleněné zdi a zůstala tam tak cast historie. (Bára N.)

Přijde mi to jako dobře vymyšlené a zpracované muzeum, kdy vlastně je část udělaná nově a moderně, poté je tam skleněná stěna, takže je vidět, v jakém stavu byla továrna ještě nedávno. Moc se mi líbíl krátký dokument, kde byly ukázky z filmu a sestřihy výpovědí pamětníků. (Johana P.)

Do Brněnce jsem ale jela s tím, že příběh Oskara Schindlera znám, ale chtěla jsem si jeho příběh víc propojit s realitou a tímto místem. O místě jsem věděla poměrně hodně i před návštěvou, nejen z filmu Schindlerův seznam, ale z hlavně díky práci s materiály, které jsme testovali v klubu. Má očekávání byla naplněna, místo na mě zanechalo hluboký dojem. Zaujala mě velikost areálu. (Alžběta M.)