Zprávy z Francie - druhý díl
Anežka Literová studuje v Dijonu už třetí týden a tak nám popsala další část svých zážitků. Tento článek doporučujeme hlavně maturantům z francouzštiny, pokud si chtějí ušetřit čas s přípravou otázek č. 9 a 11 v profilové části maturitní zkoušky:)
Bonjour a tous!
Dneska bych se s Vámi ráda podělila o to, co jsem zatím za tu krátkou dobu, co jsem tady, vypozorovala.
Francie je úplně jiná než Česká republika. A to ať už mluvím o systému školství, mezilidských vztazích, tendencích společnosti i drobnostech každodenního života.
První, co Vás zaujme, když přijdete ráno do školy, je nepřetržité mlaskáni všude kolem Vás. Francouzská tradice pusinek na obě tváře, takzvaných bisous, kterými se zdraví i loučí všichni Francouzi. Kdybyste někomu podali ruku ve chvíli, kdy on Vám chce dát bisous, dali byste tím najevo, i když nevědomky, že Vás dotyčný člověk otravuje.
Další věcí, která je úplně jiná, a všeobecně známá, je celá francouzská kultura stolování. Není nic zvláštního na tom začít večeři pár minut po deváté hodině a skončit v půl jedenácté třetím dezertem. Ovšem sníst z talíře úplně všechno je považováno za faux-pas, a dotyčný za nenažrance. Často se stává, že když poprvé jíte ve francouzské rodině, najíte se entrée (předkrmu), protože neočekáváte, že by mohlo přijít nějaké další jídlo, než třeba zeleninový salát. Samozřejmě s bagetkami, ještě nikdy se mi nestalo, že by k jídlu, v jakékoli denní době, nebyly nabídnuty bagetky. Ty se jí úplně se vším. Namáčí se do horké čokolády, kávy i čaje, polévky, jedí se k masu, a nedávno jsem byla svědkem bagety namazané máslem, medem a namočené do mléka s cereáliemi. Bref, chvíli trvá, než si na tenhle systém zvyknete.
Francouzi hodně zachovávají staré tradice. Mezi ně patří hlavně Marché, klasický starodávný trh, který je pro většinu lidí samozřejmostí, a nepostradatelnou součástí života, a to minimálně dvakrát týdně. Stánky s masem, ovocem a zeleninou, oříšky, mlékem, vajíčky, sýry, perníkem, medem, všechno čerstvé, a všude plno usměvavých obchodníku, kteří Vás zvou na ochutnávku zboží, anebo jen na kus řeči. Je to kouzelná atmosféra, kterou jsem v Česku nikdy nezažila.
Nikdy se tady nespěchá. Když se řekne, že se jede nakupovat, člověk čeká, že se vyjede do supermarketu, koupí se co je potřeba a za hodinu jste zpátky. Nic takového! Když se rodina vydá do města nakupovat, může se stát, že v jedenáct dopoledne odejdete, a vracíte se až ve čtyři. Když narazíte na známé, nejdřív se všichni musí pozdravit bisous, prohodit pár zdvořilostních frází, zeptat se co je nového. A když se tohle stane už popáté, tak ztratíte hodinu času, ale nikomu to nevadí, nikdo si s tím hlavu nedělá. Ve Francii všechno plyne svým vlastním tempem a lidé mají na všechno dost času.
To ovšem neplatí o školních hodinách. Jak už jsem psala, většinou studenti zůstávají ve škole až do šesti do večera. Je tu spoustu pauz a taky spoustu prázdnin, ale jedna školní hodina má 55 minut. A co teprve když přijdete pozdě! Když student přijde na hodinu po tom, co učitel přečetl prezenci, tak nesmí přijít do třídy, ale musí okamžitě jít se svým Carnet d’eléve (studentský průkaz) na Vie scolaire (sekretariát) nechat si potvrdit pozdní příchod. Když uspěje, může se vrátit do třídy, když ne, vrátit se nesmí, a hodinu si musí doplnit.
Francouzská logika se zdá být nelogická, ale kdoví co by si mysleli oni, kdyby přijeli studovat do Česka. A navíc, i takováhle logika se dá zamilovat za dva týdny!
Anežka Literová
