Stříbrna expedice krajinou žravých komárů
Byl již červen, když jsme začali jednat o termínu naší expedice, ten jsme našli v celku rychle, a tak nám zbývalo naplánovat vše ostatní. Do teď se pozastavuji nad tím, jak jsme to dokázali, ale ještě ten den jsme měli trasu, dopravu, funkce i jídelníček.
Stačilo tedy jen najít profesora, který by s námi jel jako hodnotitel, k tomu se naštěstí uvolila paní Martínková a my se mohli těšit na poslední den v červnu, první den naší expedice.
Při odjezdu z Nymburského nádraží se poprvé sešla celá naše skupinka. Moc jsme se mezi sebou neznali, s někým vlastně vůbec. Ale už ve vlaku jsme zjistili, že lepší skupinku by bylo těžké najít. Když jsme po několika hodinách cesty a úspěšném zmáčknutí tlačítka vystoupili na zastávce na znamení ve Vrbatově Kostelci, pořídili jsme první fotografii a vydali se na cestu.
Hned jak jsme sešli ze silnice, na vlastní kůži (a to myslím doslova) jsme se přesvědčili, že se tu opravdu před týdnem vylil potok Ležák. I se čvachtajícími botami jsme došli do místa, kde stávala vesnice Ležáky. Zde jsme si prošli pomníky i museum.
Po této kulturní zastávce jsme pokračovali dále směrem na zříceninu hradu Strádov, kde jsme taky první den přespali a nesmím zapomenout, jak jsme tu uvařili úžasnou večeři v podobě grilovacích klobásek. Než jsme zalezli do spacáků, hráli jsme hru krycí jména a zpívali za doprovodu ukulele.
Když jsme se ráno (poněkolikáté) probudili, udělali jsme si snídani, sbalili stan a v čele s Michalem vyrazili ze strmého kopce do rokle jménem Peklo. Cesta Peklem byla nádherná, ale to, co přišlo poté, to nemohl vymyslet snad ani Lucifer. Když jsme se vyškrábali na vrchol stoupáku a načerpali jsme síly z našich svačin, dali jsme se znovu do pohybu. Nově načerpaná energie nás ale opustila hned za zatáčkou, kde na nás čekalo další stoupání, tentokrát ale loukou bez kousku stínu. I tak jsme to zvládli a doplahočili se až k rozhledně Boika, kde jsme si udělali zasloužený oběd.
Plní síly jsme se vydali vstříc další cestě, prošli jsme městečko Nasavrky a stezku Keltů, to vše bez jediného problému. Jenže poté přišli neznačené a nezpevněné cesty, z kterých se brzy stal čistý les. Rozhodli jsme se i tak se pokusit projít k dalšímu místu. Směr jsme udržovali podle kompasu. Po přeskakování potoku a prodírání se větvemi jsme došli k mýtince, kde jsme měli chuť vše vzdát. Po chvíli zpěvu dívčí části naší skupiny se kluci raději rozhodli vzdálit a kouknout se, zda není v naši blízkosti cesta. A byla!
U vesničky Rohozná, kterou neznají ani místní, jsme potkali paní Martínkovou. Ta nám ukázala místo, na první pohled ideální na stanování. Po pěti minutách a milionu štípanců se náš názor značně změnil, a tak jsme se vydali hledat místo s méně komáry. To naštěstí bylo jen o kousíček dál. A tak jsme se mohli v klidu pustit do stavění stanů a vaření kuskusu k večeři.
Poslední den nám chybělo jen pár kilometrů do městečka Trhová Kamenice. Trasu jsme měli nastudovanou, a tak jsme v klidu vyrazili. Jenže po chvíli se nám ztratila cesta a my se ocitli uprostřed vysoké trávy propletené ostružiním. V čele s Oliverem (byl našim nejvyšším členem, i tak jsme z něj viděli jen hlavu a ramena) jsme se tedy vydali vysokou trávou dál. Kus cesty jsme šli i po spadlém kmenu. Nakonec jsme došli k ohradníku. Byl vypnutý, a tak jsme usoudili, že nás tam žádné krávy „nesežerou“. Po pastvinách jsme došli až do Trhové Kamenice, kde oficiálně končila naše expedice….
Na závěr mám pro vás malou radu, když vám někdo řekne, že půjdete hlavně po rovince, ujistěte se, že nemyslí nakloněnou rovinu.
Zuzka Kyselová za všechny členy expedice do Železných hor
