Od Tábora až k nám
Naše stříbrná DofE expedice se uskutečnila podél řeky Lužnice v jižních Čechách, s trasou z Tábora do Bechyně. Cílem nebylo jen poznávání přírody a nových míst, ale i spolupráce, samostatnost a posílení vztahů mezi spolužáky. Během tří dnů jsme zažili nejen fyzickou výzvu, ale i spoustu zážitků, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.
V neděli ráno jsme se sešli na hlavním nádraží v Praze a společně jsme pokračovali vlakem do Tábora, kde naše expedice oficiálně začala. Náš původní plán, se kterým jsme ráno vyráželi, jsme bohužel kvůli počasí museli upravit, ale tuto překážku jsme nakonec úspěšně zdolali. Vydali jsme se tedy táborským lesoparkem Pintovka, cestou jsme mohli obdivovat krásné dřevěné sochy, které nám spolu s dalšími prvky zpestřovaly cestu, až k jezu u vodáckého tábořistě Matoušovský Mlýn, který se nachází na klidném místě v obci Dražice. Pokračovali jsme dál podél řeky, až jsme dorazili do vesničky Bečice.
Cílové místo jsme přivítali s velkým nadšením, jelikož jsme byli kvečeru unavení. Poté, co jsme si rozestlali a připravili večeři, jsme si zaslouženě odpočinuli u ohně a užili večerní pohodu v přírodě.
Bohužel jsme ale i my zjistili, že nic netrvá věčně. V noci se k nám přihnala bouřka a intenzivní déšť trval až do pondělního poledne. Díky tomu, že jsme první den změnili trasu a ušli delší kus, než jsme plánovali, jsme si mohli dovolit vyrazit až odpoledne. To nám umožnilo potkat místní paní, která nás, bez ohledu na její obdivuhodný věk, nevlídné počasí i rychle ubíhající čas, provedla historií vesnice.
Dozvěděli jsme se od ní spoustu zajímavostí, jako například jak vypadala vesnice za jejího mládí, jak fungoval život na statku nebo jakými písničkami si lidé v našem věku dříve krátili čas, a předala nám i pár svých životních mouder. Pak už se musely naše cesty rozejít a my se vydali dál. Náš druhý den byl sice kratší, co se kilometrů týče, ale za to náročnější – velkou část cesty jsme totiž šli kopřivami, kterým se nedalo nijak vyhnout. Naše nohy to sice poznamenalo na delší dobu, ale zpětně nám to za to jednoznačně stálo. Cestou jsme totiž přešli nádherný Stádlecký řetězový most, který původně překlenoval Vltavu u Podolska, ale v druhé polovině minulého století byl rozebrán a přemístěn na dnešní místo na Lužnici, a došli jsme až na vyhlídku u Větrova, jejíž výhled nám učaroval. Postavili jsme přístřešek a vychutnávali si večeři při západu slunce. Našim spolužákům se dokonce podařilo tento večer ulovit kapra, kterého pak na ohni opekli. A věřte, že to nebylo jen tak, neboť už spadla večerní rosa a snad všechno dřevo v okolí bylo mokré. Čekala nás studená noc.
Třetí den už byl poklidný, jakmile jsme v úterý ráno rozmrzli, sbalili jsme se a vyrazili jsme na cestu.
V cílové Bechyni naše dobrodružství skončilo, nasedli jsme do vlaku a než jsme všichni dorazili v pořádku domů, vyměnili jsme si ještě pár dojmů a postřehů z naší výpravy.
Přestože jsme čelili únavě, dešti i kopřivám, odnesli jsme si nejen bláto na botách a vůni rybiny na oblečení, ale hlavně zkušenosti do budoucna a zážitky, na které budeme jistě dlouho vzpomínat.
Věřím, že nás tyto tři dny posunuly v životě dál – jako tým i jednotlivce, a že na nás budou doma hrdí, že jsme si se všemi obtížemi dokázali hravě poradit.
Za náš osmičlenný expediční tým ze 6XA,
Lucie Brabcová
