Jaký byl vlastně adapťák 1.A?
No přece to byla sranda. Ale pěkně po pořádku. Den začal jako každý jiný, jen jsme do školy nesli krosny, které byly pomalu větší než my. Celé dopoledne jsme se těšili na adapťák (no těšili, ale i trochu jsme se báli, přeci jenom jsme se ještě moc neznali). Před odjezdem nás čekaly ještě čtyři hodiny informatiky. Každý netrpělivě čekal, kdy už bude konec hodiny a pak hurá do Rokytnice.
Všichni jsme se naskládali do autobusu a ten jel rovnou směr Rokytnice, kde nás čekaly tři dny seznamování. S námi jela samozřejmě naše třídní profesorka Stojarová a paní profesorka Hantonová. Ale kdo tam nesměl chybět? Přece Klárka a Verča, studentky maturitního ročníku, které nám připravily hry, abychom se lépe poznali.
Při příjezdu do Rokytnice jsme uviděli kopec, na který jsme museli vylézt, abychom se dostali do chaty s těmi těžkými krosnami, a hned nás přešla legrace. No, samozřejmě jsme to zvládli, nejsme přece žádné bábovky. Ale řeknu Vám, pěkně jsme se zadýchali.
Rozdělení na pokojích bylo již předem domluvené, ale přesto k nějakým změnám stejně došlo. Holky musely jít do tunelu, kluci do dívčího pokoje. Tam se jim asi moc nechtělo, a myslím, že z toho nebyly moc nadšené ani paní profesorky, protože mít kluky nad hlavou, to je jako kdyby tam bylo stádo bizonů.
Pořádně jsme si prohlédli chatu a tím myslím, že jsme prolezli všechny kouty. Co nás nejvíce zaujalo nebo lépe řečeno kluky, to byl pingpongový stůl ve společenské místnosti, kde byli kluci pečený vařený. No, to bych jim trochu křivdila, vždyť jsme chodili odpoledne na túry.
Třeba, jak jsme šli do Harrachova, do toho strašně strmého kopce. Mysleli jsme, že je to naše poslední hodinka, ale nakonec jsme se tam dostali. Byli jsme sice trochu zničeni, ale to přece k túrám patří, no né. Někteří spolužáci na tom byli lépe, konkrétně Honza, který byl vždy v čele. My jsme si mysleli, že je snad na baterky. Když jsme se konečně dostali do Harrachova, dostali jsme rozchod po městě s tím, abychom mysleli na slušné vychování.
A pak honem najít nějaké ty lavičky a posvačit. Jenomže moc dlouho jsme neposeděli, protože všude tam bylo plno nenasytných vos, tak jsme si šli zavzpomínat na staré dětské časy. Šli jsme skákat na trampolínu, kde bylo veselo. Konec zábavy přerušila paní profesorka tím, že zavelela odchod k lanovce. Dále jsme pokračovali lanovkou, ze které byl moc pěkný výhled na Harrachov a na samotné Krkonoše, směr Čerťák. Další malou zastávku jsme měli na Janově skále, kde jsme pózovali před objektivy foťáků a kamer jako pravé modelky.
Po té nás zaujali kolaři, kteří sjížděli strmý kopec a létali vzduchem po odrazu na skokanských můstcích, to byl teda adrenalin!!! Někteří z nás by si to určitě chtěli zkusit, nebo snad né???
Na chatě nás čekaly samé seznamovací hry, jež si pro nás připravily holky. Například jsme se museli rozdělit do skupinek a běhat do toho strmého kopce, po kterém se pěkně špatně běhalo. Tráva byla mokrá, takže to bylo jak na klouzačce, ale ještě lepší bylo, jak jsme na sebe všichni pořvávali jako na lesy.
Samozřejmě nechybělo něco k zakousnutí. Paní kuchařky vařily tak, že se po tom jen zaprášilo. Kluci jedli jako o závod a holky zrovna tak.
Další den nás čekala prohlídka Rokytnice, a kdo nechtěl, mohl si dát turnaj v pingpongu.
To nejlepší na nás teprve čekalo. No přece lanové centrum!!!!
Všichni byli nadšení, jenom někteří se neodvážili a tak se dívali na své spolužáky a podporovali je.
Všechno byla velká legrace, a mi byli smutní, že adapťák je u konce.
Počasí nám vyšlo, a tak jsme spokojeně usínali a těšili se domů na své rodiny a zcela jistě i na své postýlky. Ty kruhy pod očima, byly totiž opravdu příšerné!
Sama za sebe musím říct, že jsem si to užila, a myslím, že i ostatní.
