Z té noci nás nic nezachrání
To je název zážitkového workshopu organizace Post Bellum, který nejdříve absolvovala ve Skautském institutu 3A 4. 5. a o den později obě septimy v Kampusu v Hybernské ulici.
Ocitneme se v době normalizace v roce 1974 v roli studentů českobudějovického gymnázia. Od spolužáka dostaneme pozvání zúčastnit se koncertu jedné pražské kapely. Komu říkají něco pojmy Plastic People of the Universe, Charta 77 a Anticharta, tak ho nepřekvapí následující otázky: Bude to skvělý večer. Nebo ne? Hrozí jim něco? A jak se rozhodnou? Za svoje rozhodnutí však ponesou důsledky.
Workshop je inspirován skutečnými příběhy a vyprávěním pamětníků z archivu Paměť národa.
Zážitky a postřehy účastníků workshopu:
Líbil se mi ten unikátní styl učení, kdy jsme si opravdu zažili, jak to bylo, jaký osud naše postavy mohl potkat a jak odlišná cesta životem mohla v této době být od té naší. Také mě bavila závěrečná diskuze nad normami, co omezují členy společnosti, a jak vliv okolí dokáže ovlivnit jedinečnost jednotlivce. To vše s historickým pozadím, kde jsme se dozvěděli bližší informace o našich dějinách a trochu atypické kultuře. Workshop hodnotím velmi pozitivně.
Workshop by hezky připravený, moc se mi líbila kreativní „ukázka", kde jsme si mohli vyzkoušet, jaké to v 70. letech ve škole bylo včetně chování kantora a ostatních spolužáků. Oceňuji možnost volby naší postavy i následujících rozhodnutí. Fajn byly určitě i ukázky z různých filmů, abychom si udělali nějaký základní obraz o tom, jak to tenkrát ve školství vypadalo. Lektoři se vžili do svých rolí, které vystihli téměř dokonale. Jediné, co bych asi vytkla, bylo psaní pojmů na tabuli, přišlo mi to zbytečné a zdlouhavé. Celkově jsem ale s workshopem spokojena a doporučila bych ho i ostatním.
Tento workshop byl velice zajímavý. Zaujalo mě, jak to lidé, zejména studenti z doby minulého režimu, měli těžké se vzděláváním a výběrem vysokých škol, že i kvůli jedné chybičce proti režimu se jim mohl změnit celý budoucí život. Též jsem nečekal tak drsný a nadřazený přístup učitele k žákům a jejím rodičům.
Dozvěděla jsem se více informací o koncertu Plastic People v roce 1974; také jsme se mohli více vžít do dané doby a uvědomit si, jaké následky mohla mít třeba účast na tomto koncertu a naše chování na veřejnosti, i když nám to dnes už přijde běžné a samozřejmé.
Moc se mi líbilo, že jsme si mohli zkusit vžít se do role člověka, který žil v minulém režimu. Bylo zajímavé, zamyslet se nad tím, jak by člověk v takové situaci přemýšlel a jestli by byl tak odvážný, kdyby v takové situaci doopravdy byl. Jediné, co bych vytkla, je to, že workshop byl za mě zbytečně dlouhý a tím pádem bylo i čím dál tím těžší udržet pozornost.
Líbilo se mi, že všechny aktivity v rámci workshopu byly propojeny příběhem. Prostředí v Kampusu Hybernská jsme proměnili ve stylizovanou školní třídu, kde každý hrál svou roli a mohl si zažít, jaké to bylo chodit do školy v 70. letech.
Workshop úspěšně spojil informace se zábavou. Odnesli jsme si z toho spoustu informací. Hodně k tomu přispívalo to, že jsme si mohli vybrat role a vybrat si míru zapojení.
Také se mi líbila ta možnost volby, volnost ve vybrání role. Ocenila jsem i následné diskuze a uvedení do souvislostí.
Překvapilo mě, kolik lidí šlo se systémem, myslel jsem, že nás odpůrců bude víc.
Překvapilo mě, jak moc mohl učitel ovlivnit budoucnost žáka a jak se museli lidi angažovat. Líbilo se mi vžití do rolí.
Bylo super, si vyzkoušet hrát různé role v normalizaci, popovídat si o to, jaká byla doba a jaké v ní byly normy.
Líbilo se mi, že jsme si mohli vybrat vlastní roli. Taky jsem ráda, že nám pouštěli ty ukázky a ukazovali fotky. Zároveň bylo super, že jeden z lektorů hrál studenta a byl mezi námi.
